Deda Kristmas

Jsem zpet doma. Ke sve aklimatizaci jsem potrebovala 14 dni. Na jednu stranu jsem hned prvni den mela pocit, jako bych se vratila po par dnech a nikde dlouho nebyla. Zda se, ze v podvedomi jsem neprijemnou zkusenost potlacila nekam dozadu a ted, kdyz uz si na to vzpomenu, je to vzdy jen na to dobre. Ovsem to je prirozene.

Muj elan s pecenim a pripravou na Vanoce, ktery jsem si jeste v Kanade byvudovala, relativne rychle opadl. Cukrovi dopadlo tak, ze 3 druhy skoncily v naprosto jine forme a uprave, protoze neco se pokazilo. Dalsi varka cukrovi skoncila Kubovi (pejskovi) v brichu. Pres noc se mu povedlo sezrat linecke namocene v cokolade, pistaciove orisky a take rozbit misu. Rano jsme ho nasli s brichem jako balon a blazenym vyrazem. Byl natolik taktni, ze me a Davkovi nechal kazdemu po jednom kousku.

Take darky nejsou jiz radosti - je tyden a nemam napady a tak zacinam propadat stresu, co mam komu dat. Deda Kristmas se na me kaboni a hrozi prstem. To asi neni pripad rodinky, jejiz matku jsem pri stani ve fronte na bankomat slysela halsite vykladat, jak malemu synackovi (odhadla jsem to tak na 5-6 let) koupili DVD prehravac a rikali si, ze to snad by mu melo stacit.

Tak mne v te fronte napadlo, jak jsem se tesila, ze utecu z te balznive severoamericke spotrebni spolecnosti a pritom tady je mainstream uplne to same. Nu coz. Aspon tu mam sve oblibene beskydske kopce a navic, blaznivy Deda Kristmas je tu jen na par dni...